Moje přednáška s názvem „Autoimunitní onemocnění, aneb když tělo útočí samo na sebe“ vlastně vznikla docela náhodně. Mému muži se ozvali, jestli by nechtěl přijet přednášet na letní školu pro středoškoláky zaměřenou na FYziku, BIologii a CHemii. Tak jsem mu napůl z legrace řekla, ať se zeptá, jestli by nechtěli i moji přednášku o autoimunitních onemocněních. A ono jo! To mi vůbec nedošlo, co jsem si na sebe ušila.

Na práci se středoškoláky jsem zvyklá díky KSICHTU (Korespondenční Seminář Inspirovaná Chemickou Tématikou), ale na tohle téma jsem ještě nikdy nepřednášela. Takže mě čekalo připravit veškeré podklady a ujasnit si, co chci říct. Jak se přednáška blížila, tak jsem si sice vytvořila představu, o čem přednáška bude, ale na podklady si stále ne a ne najít čas. Začala jsem na nich pracovat pár dní před a dokončila jsem je vlastně až daný den ráno. Aneb jak nikdy nepřipravovat přednášku!

Jelikož jsem věděla, že budu povídat studentům zaměřeným na biologii, tak jsem se jí tam snažila trochu propašovat. Tohle bylo možná moc na sílu, protože si v tom nejsem moc jistá a bylo mi jasné, že někteří z nich o tom budou vědět víc jak já. Nakonec to ale bylo bez problémů a zřejmě jsem tam nevyprávěla žádné úplné hlouposti. Uf.

Druhá část už byla o autoimunitě a AI onemocněních. To mi přišlo, že zaujalo větší část publika. Bylo to něco zajímavějšího, o čem třeba něco tušili, ale jak to funguje a která všechna onemocnění tam spadají, asi netušili. Zároveň to bylo prakticky z patra, tak mi vlastně asi přednášení vyhovuje. Vím o čem chci mluvit, co chci předat a nenechat se moc svazovat podklady. Až tak úplně mi to ale nevyšlo, jelikož jsem si nepamatovala, co všechno ve slajdech mám a jak jdou po sobě.

Snažila jsem se zapojovat i vlastní zkušenosti a zážitky, což zjevně působilo dobře, protože se občas i zasmáli.

Už v průběhu bylo docela hodně otázek, ať už odborných, nebo víc z reálného života. Po konci mě strašně překvapili (a malinko i vyděsili), když za mnou několik studentů přišlo a stáli ve frontě, aby se mohli na něco zeptat. Nakonec se utvořil kroužek, kde jsme si ještě chvíli povídali nejen o AI, ale i o výzkumu a tak. Někteří zas přišli, že mají AI onemocnění v blízkém okolí, a tak je něco zajímalo, nebo se o to jen přišli podělit.

Hned po přednášce jsem měla jasné, co chci změnit, nebo udělat jinak. Určitě připravím dvě přednášky, jednu odbornější a druhou spíš popularizační. Chtěla bych v tom totiž pokračovat. Chci se věnovat osvětě nejen o autoimunitních onemocněních, ale i o AIP. A myslím si, že je důležité se nezaměřovat jen na dospělé, ale začít už i u středoškoláků. Tak pokud byste měli někdo zájem o přednášku, ať už pro dospělé, nebo mladší, tak se mi neváhejte ozvat a zkusíme to nějak domluvit.