Kdo mě trochu sledujete jak tady na blogu, nebo ve facebookové skupině, tak jste si asi všimli, že jsem byla poslední dobou výrazně méně aktivní. Není to tím, že bych na vás zanevřela, nebo neměla o čem psát, nebojte. Jen jsem díky tomu, co se kolem mě dělo, potřebovala věnovat mnohem víc času sama sobě.

Jsem typ člověka, který by se klidně rozkrájel, aby pomohl ostatním. Automaticky upřednostňuji potřeby ostatních, před svými vlastními. Není to asi ideální, ale za běžného fungování to pro mě funguje a nepociťuji žádné problémy.

Koncem srpna jsem podstoupila plánovanou operaci kolene s dlouhodobou rekonvalescencí. Samotný operační zákrok je pro organismus zátěž a k tomu strava v nemocnici. Následné fungování, kdy jsem potřebovala jídla bez delší přípravy, nemohla v podstatě žádný pohyb (což je pro mě hodně ubíjející), nemožnost jít na sluníčko, omezené možnosti komunikace a stále ty samé čtyři stěny, bylo pro mě po pár týdnech opravdu náročné. Do toho se přidala práce z domova, řešení nových osobních věcí, situace kolem koronaviru a tak. Prostě souhra více složitých věcí.

Jak jsem postupně byla schopná si na chvíli rozumně sednout, tak jsem se začala věnovat kreslení, protože jsem potřebovala nějakou kreativní činnost, při které jsem se dostala do takzvaného flow. To je tak trochu meditační stav, kdy se plně věnujete dané činnosti, čímž ustane běh myšlenek.

Někdy jsem jen seděla a poslouchala oblíbenou hudbu (zrovna jako meditační bych ji nenazvala 😀 ). Jindy jsem sledovala zajímavý dokument, nebo poslouchala podcast.

Prostě jsem se snažila poslouchat jak své tělo (při cvičení), tak svou psychickou stránku. A musím přiznat, že to pro mě nebylo jednoduché. Jsem zvyklá jet na víc jak sto procent, běžně pracuji na několika věcech a třeba čištění zubů mi přijde jako ztráta času, takže u něj musím něco dělat (aktuálně u něj cvičím na bosu).

Nebojte se udělat si čas na sebe a na své potřeby. Ať už je to pravidelně půl hodiny denně, což je ideální, nebo v určité životní situaci třeba i několik týdnů. Nemyslete si, že musíte udělat všechno sami. Poproste o pomoc partnera, děti, rodinu, nebo přátele. Věřte mi, že vám rádi vyjdou vstříc. Doba se mění a i zaměstnavatelé jsou často ochotni se domluvit na individuálním fungování.

Někdy máme pocit, že musíme všechno zařídit sami a ještě k tomu pomáhat ostatním. Ale sami si pomoci nenecháme, i když k tomu všemu máme onemocnění, které je samo o sobě dost náročné.

Některé z výzev, které se v tomto období přede mne postavily, budu řešit dál, ale díky zaměření na sebe, se postupně vracím zpět a

stále tu jsem pro vás, ale i pro sebe 🙂